VĚTŠINOU PROTI PROUDU

(K ÚMRTÍ JANA ŠIMSY (1929-2016))

LADISLAV POKORNÝ

Mgr. Jan Šimsa, českobratrský evangelický farář, dlouholetý člen Akademické Ymky a také redaktor Křesťanské revue, zemřel 5. dubna 2016. Byl synem Jaroslava Šimsy, novináře, předválečného tajemníka Ymky, redaktora tehdejší Křesťanské revue a odbojového pracovníka, který zahynul v koncentračním táboře Dachau v roce 1945. 

  Jan Šimsa

Když jsme  dostali zprávu o úmrtí bratra mé paní Jany a mého celoživotního přítele Honzy Šimsy, zamyslel jsem se nad tím, co jeho mnohovrstevnou osobnost nejvíce charakterizovalo. Došel jsem k závěru, že to vedle široké škály zájmů a farářské schopnosti rozumět lidem v bližším i širším okolí a navazovat s nimi přátelské vztahy byl především jeho bytostný odpor k jakékoliv konformitě. Stručně řečeno, v plavbě proti proudu se cítil jako ryba ve vodě.

Poznal jsem to již v samých počátcích naší známosti, kdy jsme byli oba členy Sdružení dorostu nuselského sboru ČCE vedeného farářem Urbanem. Již v tamních, mnohdy velmi vášnivých debatách Honza vynikal někdy až drsnými vystoupeními. Totéž jsem později zažil vícekrát i ve středoškolském i vysokoškolském  klubu Akademické Ymky, kam mě Honza přivedl a kde jsme oba působili až do úředního rozpuštění Ymky. (Na okraj dodávám, že naše debaty v církvi i v Ymce mnohokrát pokračovaly ještě soukromě při procházení pražskými a pankráckými ulicemi.)

Honza byl aktivním poválečným členem Svazu české mládeže, což se tehdy v konzervativních církevních kruzích nehodnotilo právě příznivě. Jeho budovatelské nadšení mu však nebránilo v tom, že když byl při studiu theologie vyzván Státní bezpečností ke spolupráci (při sledování prof. J. L. Hromádky), to rázně odmítl. To také přispělo k tomu, že při základní vojenské službě byl zařazen k PTP. Po vojně a dvou vikářských místech (v Pardubicích a v Praze-Vinohradech) a také po svatbě s historičkou Milenou Procházkovou, která se mu stala celoživotní oporou a korektorkou, se řadu let významně angažoval v hnutí tzv. Nové orientace (NO). To bylo neformální sdružení několika farářů a laiků uvnitř ČCE, většinou žáků a příznivců
J. L. Hromádky. To předznamenalo na jedné straně pozitivní přístup NO k socialismu v naší zemi, současně však orientovalo křesťany, zejména evangelíky k zájmu o věci veřejné, což nutně vedlo ke kritickým aktivitám vůči řadě praktik stávajícího režimu. Tak se toto hnutí, které  v samotné církvi širší podporu nemělo, stalo objektem zájmu vládnoucí strany i orgánů Bezpečnosti. Není divu, sympatizující, ale v lecčems kritické hnutí je vždy pro vládní establishment nepohodlnější než otevření odpůrci a i ti, kteří si myslí své, ale do ničeho se nepletou. Nutí totiž hlasatele lepších zítřků, aby svá slova brali vážně, což se jim mnohdy nechce. Pozice  Nové orientace bylo v tomto směru přesně to, co našemu Honzovi vyhovovalo. Během uvolňování šedesátých let to vedlo také k tomu, že se její členové, Honza zvláště, čím dále tím více sbližovali s reformními marxisty, s Vítězslavem Gardavským, Jaroslavem Šabatou aj. Honzův (ostatně i můj) kritický zájem o marxismus byl jeho celoživotní konstantou. Tím více se ho dotkla tragédie srpna 1968 a následná léta tzv. normalizace. Nesmířil se s opatrnickou politikou tehdejšího vedení církve a po smrti J. L. Hromádky i Komenského fakulty a nutně pak přišel o státní souhlas k vykonávání duchovenské služby. Přesídlil s rodinou ze svého prosetínského sboru do Brna a podařilo se mu najít civilní povolání. Tam se zapojil do brněnské skupiny kolem prof. Komárkové a jeho činnost vyústila v podpis Charty 77. 

Honza měl vždy výbušnou povahu. Vybuchl ne ani tak, když někdo napadal jeho, ale spolehlivě tehdy, když napadl lidi, jichž si vážil. Tak došlo i k fyzickému incidentu s vyšetřovatelem při domovní prohlídce, když bránil svou choť a za což pak šel na osm měsíců do vězení. Ale i na tuto dobu později vzpomínal „ad meliorem partem“, dokonce si pochvaloval, že tam poznal řadu zajímavých lidí a že tam vlastně i trochu ozdravěl. Nikdy nepropadl ani náznaku sebelítosti. Není to také „proti proudu“? Také se např. (to už po Listopadu)  hrozně rozčilil, když někdo napadal památku jeho učitele J. L. Hromádky. To pak neváhal ani na veřejnosti (jako ostatně už i dříve na církevních shromážděních) použít velmi drsných slov. Ale to už k němu nějak patřilo.

Po listopadu 1989 se velmi rychle zapojil do veřejné činnosti, pracoval v různých prověrkových komisích na ministerstvu vnitra aj. Také se významně zasloužil o obnovu našeho sdružení – Oikumené čili Akademické Ymky. V protikladu k hlavnímu proudu naší veřejnosti však nikdy nepropadl primitivnímu antikomunismu, naopak jej veřejně kritizoval. Nikdy jsem u něho nepozoroval ani stopu jakékoliv zahořklosti, ačkoliv by, lidsky řečeno, na ni měl jistě větší právo než mnozí jiní. Dokonce ani o svých policejních vyšetřovatelích nemluvil nikdy ani s náznakem nenávisti, spíše, když už, tak s jakýmsi humorným nadhledem. V tomto ohledu mi připomínal podobné chování Václava Havla. Naopak, v pozdějších devadesátých létech, kdy mnozí vyjadřovali zklamání nad polistopadovým vývojem, Honza zklamán nebyl, spíše říkal, že on sám žádné přehnané naděje neměl. Co mu vadilo, bylo rozdělení Československa; proto se angažoval (i materálně) s pí Čechovou při vydávání česko-slovenského časopisu „Mosty“.

Tyto mé osobní poznámky nechtějí nahradit hlubší a zasvěcenější rozbor života a díla Jana Šimsy, k němuž, jak doufám, ještě dojde. Já jsem jen chtěl zachytit myšlenky, které mně napadly bezprostředně po jeho smrti. A ještě jednu věc: nelze nevzpomenout na ohromnou zásluhu jeho choti Mileny, která mu nejen byla oporou v četných těžkých životních situacích až do posledních dnů jeho života, ale také korektivem, který pomáhal jeho výbušné povaze při vší plavbě proti proudu zůstat v řečišti.